3D tisk je fenomén, o kterém si začínají štěbetat snad už i vrabci na střeše. Pro neznalé je to však taky trochu mýtus, který si zaslouží bližší odhalení.
Konferenci SolidWorks World samozřejmě i letos doprovází veletrh strojírenských digitálních technologií, zabírající rozlehlý partnerský pavilon. Potkáte v něm hned několik výrobců strojů pro 3D tisk, jejichž počet se rok od roku postupně rozrůstá.
Velké výrobce letos zastupují Stratasys a Objet. Vedle nich se účastní také „malí dravci“ – MakerBot se svým replikátorem druhé generace a čínský PP3DP, atakující nákupní smysly možných zájemců především nízkou cenou. O obou jsme psali v listopadovém vydání časopisu CAXMIX.
Taková konference je vynikající příležitostí k porovnání schopností těchto strojů, respektive vůbec ke zjištění, zda tyto schopnosti odpovídají očekávání vyvolaná reklamou. Vystavovatelé jsou zde velmi ochotní a vstřícní, vše do detailu vysvětlí i názorně demonstrují. Zároveň si můžete osahat i skutečné výrobky, vznikající přímo na místě, a jelikož stánky posledně zmíněných dvou firem spolu prakticky sousedí, stačí vzít do rukou výstupy z jedné i z druhé strany a okamžitě porovnat přesnost i na první pohled zjevné vlastnosti takových „výtisků“.
Zhmotněné myšlenky
Na první pohled, tedy pro člověka, který se s 3D tiskem naživo setkává poprvé, jde stále o takový malý zázrak. Je to do jisté míry úchvatný pocit, držet v ruce fyzický předmět, který jste si třeba sotva včera vymysleli a následně vymodelovali v některém ze softwarů pro 3D grafiku.
Na ten druhý pohled – tedy z pozice člověka, který už o 3D tisku někdy něco slyšel a má určitá očekávání, však při konfrontaci s výstupy z těchto „levných“ strojů může dojít ke zklamání. Především z toho, že takový výrobek ve své výchozí podobě jeví zcela zjevné znaky stavby z jednotlivých vrstev o určité tloušťce a co si budeme namlouvat – obsahuje také spoustu vad, třeba kvůli dočasnému výpadku trysky.
Ty vyniknou obzvláště z toho důvodu, že 3D tiskárny orientované pro spotřebitele a vynikající zejména nízkou cenou oproti profesionálním řešením, jsou primárně určeny pro „tisk“ malých předmětů. Odsuzuje je k tomu velikost stavěcího prostoru, dovolující výrobu objektů řekněme o straně do deseti centimetrů.
Kritické měřítko
I kdyby byla tloušťka stavěcí vrstvy takového zařízení srovnatelná s tou, jaké dosahuje profesionální konkurence, je to zkrátka málo na to, abyste uspokojivě vytvořili drobné detaily. Tam, kde je na straně profesionálů 3D tiskem vyráběn prototyp automobilového dílu nebo přípravku, v případě „spotřebitele“ je obvykle očekáván tisk relativně malého předmětu, čímž se měřítko jednotlivé stavební vrstvy stává kruciálním.
Výrobci se tím nijak netají. Ukážou vám, že 3D výtisk z levné tiskárny vypadá tak, jak vypadá a jistě existují způsoby, jak lze dodatečnou úpravou nedokonalosti omezit, či eliminovat. Pokud jste se však se 3D tiskem doposud nesetkali a šetříte si do „prasátka“ peníze s cílem založit si lokální firmu na výrobu kustomizovaných obalů na iPhone, připravte se na to, že takový produkt bude mít ve své výchozí podobě do masově vyráběného výlisku stejně daleko, jako kvalita originálního produktu Apple proti čínské napodobenině za pět dolarů.
Ale aby to nevyznělo zle, jelikož tak to není myšleno – levné 3D tiskárny jsou svým způsobem něco fenomenálního. Poskytují běžným smrtelníkům možnosti, o jakých se jim dříve ani nemohlo zdát a nikdy by jich nedosáhli. Zároveň z nich je však patrné, že nyní plní roli zasloužilých průkopníků a k jejich skutečnému rozmachu dojde teprve tehdy, až pro to uzraje doba, společnost i jejich vlastní schopnosti.
