Josefu Průšovi nebylo ještě ani dvacet let, když přišel s relativně jednoduchým technickým nápadem, který následně z jeho příjmení učinil synonymum nejoblíbenější konstrukce 3D tiskáren na světě.
Původní rozhovor vyšel v časopisu Konstruktér 3/2016.
Je tomu asi šest let, co se jeden mladík z Havlíčkova Brodu poprvé objevil v českých médiích. Informace, že „Čech vyrobil stroj, který umí replikovat sám sebe“, strhla lavinu zájmu novin, časopisů i televizí, ačkoliv šlo o velmi hrubou mediální zkratku, která nikdy nebyla beze zbytku pravdivá. Pravdou nicméně je, že se Josef Průša stal jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších konstruktérů v projektu RepRap, jehož cílem bylo vytvořit na bázi otevřeného hardwaru 3D tiskárnu dostupnou komukoliv. Průšova konstrukce Prusa i3 je nejrozšířenější na světě a v žebříčcích obliby dominuje na všech kontinentech, paradoxně vyjma Evropy, kde jí přední příčku o fous ubírá komerční Ultimaker (pozn. redakce: podle nejnovějšího žebříčku 3D Hubs už vede i zde). Letos se Josef Průša v médiích objevil zas, přičemž tématem rozhovorů jsou jeho velmi ambiciózní plány na tržby v řádech miliard korun. A to už stojí za to, abychom jej také my konečně požádali o rozhovor.
[Jan Homola] Máš někde ještě tu úplně první 3D tiskárnu, kterou jsi postavil na začátku toho všeho?
[Josef Průša] Mám ji tady, už je pěkně zaprášená. Teda, není to tak úplně ona v té původní podobě, protože jsem na ní prováděl spoustu úprav, ale teoreticky bych ji znovu mohl zprovoznit a vyrobit na ní ty úplně původní součástky.
Ty součástky stály na začátku příběhu s názvem RepRap. Jak ses k němu vůbec dostal?
Bylo mi devatenáct, zrovna jsem dokončil gympl a nastupoval na Vysokou školu ekonomickou. Potřeboval jsem vyrobit nějaké komplikovanější díly na hudební kontrolory a přitom mi přišel do cesty. Nejdřív jsem narazil na tehdy začínající Makerbot, ale to mě nakonec přivedlo právě k RepRapu. Můj první příspěvek do této komunity byla klasická vyhřívaná podložka, která byla okamžitě velmi úspěšná a dodnes se vyskytuje u většiny 3D tiskáren tohoto typu. U mnoha dalších je pak její koncept použitý s nějakými obměnami. Jen pár reprapových tiskáren využívá něco jiného.
Co tě vedlo k tomu, že jsi nakonec veškerou pozornost zaměřil na 3D tiskárny, když zpočátku pro tebe měly být jen nástrojem k jiné činnosti?
Když jsem si s tou první 3D tiskárnou hrál, abych z ní dostal rozumný výsledek, začalo mě to docela bavit. Hlavně mě zaujalo, jak na moje připomínky, které jsem publikoval na webu, reagovala komunita, která se už tou dobou kolem těchto zařízení utvořila. Bavilo mě, že moje nápady ty lidi zajímaly, že o nich diskutovali a oceňovali je. Byl to takový pocit zadostiučinění, možnost najednou dělat něco, co dávalo větší smysl. Takže jsem v tom pokračoval, až mě to úplně pohltilo natolik, že jsem nakonec odešel i z vysoké.
Když ses před šesti lety poprvé dostal se svým RepRapem do médií, byly to nadšené zprávy o tom, že Čech vyrobil stroj, který umí vyrobit sám sebe. Abys to ale dokázal, musel jsi nějak vyrobit ten první. Jak jsi k němu přišel?
Já jsem svoje první díly tiskl na stroji, který jsem koupil jako stavebnici na zahraničním e-shopu RepRap Source, který dnes už neexistuje. Asi bych ho ještě taky našel.
Sehnat mechanické díly na 3D tiskárnu už asi problém nebyl. Ke 3D tisku potřebuješ taky elektroniku a software, kterého je dnes spousta k dispozici i zdarma, ale co tehdy?
Arduino už naštěstí existovalo a firmwary byly opravdu dost „dřevní“, takže tehdy vyráběné součástky vypadaly strašně. Nicméně docela překvapivě se všechno rychle vyvíjelo kupředu a je fakt, že například spousta čínských klonů 3D tiskáren, které se prodávají dnes, jsou dosud vybavené elektronikou, která pochází z těchto dřevních dob stolního 3D tisku.
V čem jsi připravoval počítačový model ke 3D tisku. Existoval už nějaký rozumně použitelný slicer?
Ke slicování se tehdy používal software Skeinforge, který je v současnosti základem velmi populární aplikace Cura, používané firmou Ultimaker, tedy už v podobě přepsané do jazyka C++. Ten původní program vytvořil nějaký Brazilec, který tuším ani neměl 3D tiskárnu. Ze začátku to ale používali úplně všichni, až se z toho stala zmiňovaná Cura. My sami jsme dnes už dostatečně velcí na to, abychom si mohli vyvíjet náš vlastní firmware, který optimalizujeme i směrem ke sliceru. Ještě letos chceme představit vlastní aplikaci Prusa Control, protože nám spousta věci nevyhovuje – například chybějící lokalizace, špatná práce s tiskovými podpěrami nebo komplikovaná správa tiskových nastavení pro různé materiály.
Nejnovější model tvojí 3D tiskárny se zdá být na míle daleko od toho, s čím jsi pracoval ještě před pár lety. Přesto, kde zatím ještě pořád vidíš rezervy?
Hardware jako takový je hotový, software v podstatě taky, ale pořád pokulhává ta „user experience“. V tom vidím příležitost, jak se ještě posunout o kus dál. Podstatou je spasovat všechny ty existující prvky dohromady, aby to fungovalo tak, že uživatel už nebude muset nic moc ladit. Když něco chcete vyrobit z materiálu PLA, je to jednoduché a dostatečně odladěné. Jenže někteří naši zákazníci zkoušejí, co se dá. Nyní ale takovému uživateli nic nebrání v tom, aby se například pokoušel vyrobit na naší tiskárně něco z pružného materiálu v rozlišení 50 mikronů, přičemž my víme, že to nemůže dopadnout optimálně. Tímto směrem chceme naše řešení vylepšit, aby trochu myslelo za ty lidi a poskytovalo vždy ty nejlepší výsledky, aniž by se uživatel musel sám trápit s nastavováním metodou pokus-omyl.
Název tvého podniku Prusa Research zní trochu tajemně, když hlavní produkt je přitom relativně jednoduchý mechanismus na vytlačování plastu. V jakých směrech se věnujete skutečnému výzkumu?
To jsou ty měsíce pokusů a omylů, kterými tady trávíme čas, abychom jej ušetřili našim zákazníkům. Za každým posunem k lepšímu je intenzivní zkoušení různých nastavení, která jsou velmi komplexní. Velkou měrou se pak vývoj odehrává při práci na firmwaru a sliceru.
Podle informací z médií dnes zaměstnáváš skoro šedesát lidí. Stíháš se i nadále věnovat osobně vývoji 3D tiskáren?
Pořád jsem to já, kdo dodává nápady a kontroluji průběh vývoje. Ale na to, abych sám modeloval součástky, už bohužel čas nemám. Hlavně u nás už pracuje spousta lidí, kteří jsou ve svých znalostech specializovanější. Pořád ještě ale dělám veškerá tisková nastavení, manuály a podílím se i na zákaznické podpoře, kde se čas od času vyskytne případ, který zatím zvládám vyřešit jenom já.
V jednom z nedávných rozhovorů ses zmínil o plánu dosáhnout už v příštím roce miliardových obratů. Při vší úctě to zní dost směle, na to, že sis ještě relativně nedávno vydělával školením jednotlivých zákazníků, kteří si od tebe koupili 3D tiskárnu. O co se takové ambice opírají?
V roce 2014 jsme vydělali tři a půl milionu. Vloni dohromady dvacet pět milionů. A teď v létě jedenáct milionů za jediný měsíc. Při zachování tohoto tempa počítáme, že bychom za letošek mohli překonat dvě sta milionů. A to pořád ještě za situace, kdy v podstatě nestíháme vyrábět a doposud nemáme na celém světě jediného aktivního prodejce, ani distributora. Firmy, které by nás chtěly zastupovat, se ozývají denně, ale my zatím vše zvládáme odbavovat jen přes náš e-shop.
To zní skoro, jako by se tvoje 3D tiskárny prodávaly samy…?
Máme štěstí, že se o nich hlavně v USA hodně mluví přímo mezi uživateli. Když se podíváš třeba na komunitní web Reddit do vláken o 3D tisku, dost často tam někdo naše tiskárny doporučuje a ti lidi pak zamíří přímo na náš shop.prusa3d.com. To je pořád náš hlavní prodejní kanál. Ať si naši tiskárnu objednáš kdekoliv na světě, všechno se vyrábí pořád tady v Praze a odtud taky přímo distribuuje.
Jak moc je pro vás americký trh důležitý?
V současnosti jsou USA náš nejsilnější trh z devadesáti zemí, kam jsme zatím tiskárny dodali. A v naší růstové strategii tady vidíme úzké hrdlo, protože většina Američanů nakupuje přes služby, jako je Amazon Prime, zatímco naše produkty si musí objednat z našeho e-shopu kdesi z „Československa“ a k tomu je ještě proclít, i když to už za ně udělá UPS. Dovedu si představit, že je pořád ještě obrovské množství lidí, kteří si kvůli tomu tiskárnu od nás nekoupí. Uvažujeme proto o tom, že bychom si v USA zřídili sklad, čímž by tato bariéra mezi námi a americkými zákazníky padla. Když se to podaří, myslím si, že nic nebrání tomu, abychom opravdu dosáhli miliardových obratů.
Při tomto tempu růstu můžou přestat stíhat vaši dodavatelé, od kterých odebíráte součástky. Jak to řešíte?
Tímto se zabýváme docela intenzivně, protože při aktuální poptávce si už opravdu na straně dodavatelů nemůžeme dovolit výpadky, které by zastavily celou výrobu. Proto se snažíme mít na každý díl nasmlouvány nejméně dva až tři dodavatele. Dostali jsme se do stavu, kdy se to už neobejde bez zavádění procesů a jejich optimalizace. Najali jsme si na to odborníka, který k nám přešel z firmy Foxconn a začíná to nést ovoce. V těch současných objemech můžeme ušetřit statisíce třeba jen na nákupu šroubků, kde jeden stojí patnáct haléřů.
Nemáš někdy těžké spaní z toho, jak rostou řády peněz, které měsíčně otáčíte? Pořád ještě všechno zvládáte financovat bez investora zvenčí?
Tahle firma stojí na dvou stech tisících korun, které mi půjčil táta, když jsem odešel z vysoké a rozhodl se začít podnikat. A jelikož je náš obchodní model postavený jednoduše na tom, že nám všichni zákazníci platí předem, nemáme s kapitálem žádný problém.
Tvoje příjmení je dnes v podstatě synonymem nejoblíbenějších 3D tiskáren na světě. Troufnu si přitom říct, že většina z nich, ač nesou pro svoji konstrukci nápis Prusa, vyrobil a prodal někdo jiný, než ty. Jaký máš k této komunitě prodejců vztah – nevadí ti, že z toho nakonec nic nemáš?
Nemám s tím nejmenší problém s výjimkou případů, kdy se někteří snaží svoje tiskárny vydávat za originály ode mě. V tomto směru se teď snažíme o intenzivnější osvětu, aby zákazníci, kteří hledají tiskárnu Prusa i3, věděli, že existuje jenom jeden originál, že na něm je uvedeno „Made in Prague“ a dá se koupit jenom v našem e-shopu. Snažíme se budovat povědomí o tom, že máme velmi kvalitní technickou podporu, která vám vždycky co nejdřív odpoví.
Kolik teď prodáte 3D tiskáren za měsíc?
Za ten minulý to bylo asi osm set kusů. Náš stávající provoz zvládne maximálně dva a půl tisíce tiskáren měsíčně, přičemž v příštím roce plánujeme vyrábět pět tisíc kusů měsíčně. Pořád proto nabíráme další zaměstnance a hledáme taky větší prostory, protože tyto nám brzo nebudou stačit.
Nebojíte se, že dřív nebo později se trh prostě nasytí?
Náš trh se vyvíjí stejně rychle jako my a já si myslím, že bude tak velký, jaký si ho uděláme. Věřím na sto procent tomu, že současným tempem můžeme dál růst ještě nejméně pět let, protože my v tom, co děláme, paradoxně skoro nemáme konkurenci. Tím mám na mysli 3D tiskárny jako stavebnice. Drtivá většina ostatních výrobců svoje 3D tiskárny velmi brzy zaboxovala a začali si hrát jakoby na komerci. I my výhledově plánujeme uvést na trh tiskárnu určenou pro profesionální segment, ale zároveň vůbec neuvažujeme o tom, že bychom opustili to, co děláme nyní. Protože i když se k naší konstrukci někteří jiní výrobci vyjadřují pohrdavě ve smyslu „to je moc levný, na tom se nedá nic kloudnýho vyrobit“, my vidíme, že když se to tím naším způsobem všechno udělá poctivě, je za tím velmi slušný byznys. A ti výrobci jsou nakonec překvapeni, že jsme srovnatelní i tou kvalitou.
Foto a rozhovor: Jan Homola
Stavebnici 3D tiskárny Prusa i3 Plus a upgrade na model MK2 jsme vám letos důkladně představili v našem (video) seriálu:
